sobota 2. listopadu 2013

Závod s časem writing challenge | 1. kapitola | Můj bratr; když žil

První kapitola do writing challenge Závod s časem od Eloran Arroway. Novela nese název My Immortal Life: Život po životě a vypráví jej hlavní hrdinka Ela Evansová.
Je to první příběh, který si tady můžete přečíst a odhalit tak kapku mé duše, tak s chutí do toho! :)
Kapitoly této novely budu přidávat nepravidelně, zkrátka podle toho, jak mi sedne psaní :)

Počet slov: 1144 || Dosavadní počet slov: 1144

 

 

 

 

První kapitola - MŮJ BRATR; KDYŽ ŽIL

Moje kamarádka se mě jednou zeptala: "Jak uvažuješ o svém životě?"

Tím mě zaskočila. O svém životě jsem nikdy neuvažovala tak, jak nad ním uvažuju teď. Protože teď, no, ehm... 
Teď už žádný život nežiju.
Na vlastní oči jsem viděla, jak všichni moji známí pláčou u hrobu, když se se mnou loučili. V ten den bych se taky ráda rozbrečela, ale zjistila jsem, že už to nedokážu. Neumím plakat, nejsem smutná ani veselá. Jsem melancholicky naladěná osoba, která vlastně de facto vstala z mrtvých.
Na mém hrobě je vytesané jméno prarodičů - Mia a Marc Evansovi - a poté jsem já. Ela Evansová. Kdysi bylo strašné se na to dívat. Teď už nic necítím.
"Ehm, Elo?"
Zamrkám. Už nejsem ta dívka, která stála před vlastním hrobem a nevěřila tomu, co vidí. Ta doba už je dávno pryč. Zvednu oči od bílé peřiny, jež pokryla zemi, a pohlédnu na hrob před sebou. Je tam šest jmen. Mia, Marc, Ela, Marcelle a Michael Evansovi. To je pět. U rodičů mi to moc starosti nedělalo. Co mě však zasáhlo, byla smrt mého bratra Dominika.
"Elo, jsi v pořádku?"
Přikývnu. "Jsem." Lžu. Už nikdy nebudu v pohodě. 
Můj bratr Dominik byl jediný, který mě viděl. A teď mi ho vzal ten, jehož chci vypátrat a zabít. Kdysi jsem Nicolase Archonga považovala za celkem obyčejného pošuka, který prostě bydlel naproti nám a chodil s námi do třídy. Jenže teď už ne. Jsem si jistá, že bratrovu smrt zavinil on. I když mi to můj též "nemrtvý" kamarád Archiss nevěří.

Ten den jsem už byla natolik zvyklá, že mě Dominik vidí, že jsem lehce utíkala davem a zastavila se až přede dveřmi našeho bytu. Zaťukala jsem, jako obvykle. Moji rodiče se ze začátku divili, ale posléze jim došlo, že to určitě budou sousedovic děti a ti si hrají tím, že na nás klepou a pak zmizí. Takže já teď byla takové "sousedovic dítě".
Rodiče opět dveře otevřeli a vykřikli: "Ještě vás to baví, jo?!" Já se každým dnem začala bát, že už se na otevírání vykašlou a já budu mít po ptákách.
Vklouzla jsem rychle do bytu, než táta zavřel dveře.
Na věci v bytě jsem už byla zvyklá. Malá chodbička, z níž jste se dostali do všech místností v domě. Hnědý koberec na zemi, kočičí záchod, i když naše kočka zemřela pět let přede mnou, a stůl na odkládání různých věcí. Trůnila tam i moje fotka z deváté třídy, kdy jsem měla rozpuštěné hnědé vlasy a koutky povytažené v úžasném úsměvu.
Radši jsem tu fotku jen přelétla očima a snažila se nevzpomínat na staré dobré časy; rovnou jsem vběhla do otevřených dveří Dominikova pokoje. Rozvaloval se na posteli na břiše a četl si knihu. Vždycky byl knihomol - byla jsem ráda, že tuto vlastnost zdědil po mně.
"Dominiku!" poklepala jsem mu na rameno. Prudce zvedl hlavu a pak vydechl.
"Fuj, tohle mi nedělej. Zrovna čtu horor." Zaklapl knížku, odložil ji a já se posadila vedle něj. Bylo už osm let po mé smrti, našim bylo po šedesátce a můj bratr měl osmnáct. Jojo, naši ho měli pozdě. Já se ve svých devatenácti (fajn, přiznávám, i mě měli pozdě) celkem vzpamatovala a díky smrti jsem "vyspěla" trochu dřív - což se o Dominikovi říct nedalo.
Takže jsem prostě ignorovala to, co můj bratr řekl, a prohlásila: "Nepřišla jsem sem, abych tě děsila."
Pozvedl obočí. "Fakt, jo? A to, že seš duch, nevíš?"
Založila jsem si ruce na prsou.
"No dobře, už tě neurážím." Prohrábl si nazrzlé hnědé vlasy, které jsme měli skoro stejné. Já je samozřejmě měla delší. "Hele, jen bych se tě chtěl na něco zeptat. Ale nechci, aby se tě to dotklo..."
Nesnášela jsem, když někdo chodil kolem horké kaše. "Nech toho, Dominiku. Ven s tím."
Vzdychl. "Proč sem vlastně chodíš?"
Dobře, možná měl v něčem pravdu. Někde uvnitř mě to ranilo a ta část začala krvácet. Ta, která vítězila, se snažila nedat na sobě nic znát a uznat, že je to prostě jenom mladší bratr. Když jsem ale řekla tu větu, asi to tak nevypadalo. "Ty mě tu nechceš?"
Dominik svraštil obočí a silně mě objal. To taky bylo divné, nejen že mě viděl, dokonce i cítil. Objetí jsem mu oplatila. "Neber si to špatně, Elo, prosím. Jen... nemáš nic na práci? Když jsi... no, vlastně, mrtvá?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Jsem ráda, že mě aspoň někdo vidí."
Hodně lidí se dá přečíst jen podle pohledu. Oprava: většina. Můj bratr mezi ně nepatřil. Nikdy. To jediné mi na něm hrozně vadilo. Poposedla jsem si, když mě pustil. "A jako starší ségra bych se taky o tebe měla zajímat. Tak co Loreta?"
Trochu mu zčervenaly tváře. Loreta byla bratrova spolužačka už na základce a čirou náhodou (FAKT náhodou, Dominik pátral, kam Loreta jde, aby se s ní pak potkal) spolu chodili i na střední. A můj bratr se do ní šíleně zamiloval - bohužel to Loreta jaksi nebrala vážně. A Dominik se moc bál odmítnutí na to, aby jí vyznal lásku.
"No, co by se s ní mělo dít? Všechno je v pohodě."
Vzala jsem to jako fakt, že ho Loreta pořád nebere. "Ty, Dominiku..." začala jsem, ale okamžitě jsem přiskočila k oknu, protože se venku prohnal známý stín. Ty stíny mě v jednom kuse pronásledovaly těsně po mé smrti; pak jsem se naučila je odhánět, ale byly hrozné. Od Archisse, s nímž jsem se seznámila okamžitě, jak jsem vstala z mrtvých, jsem se dozvěděla, že stíny tak nějak ovládá Nicolas - též povstal z mrtvých a rozhodl se proti nám bojovat. Archiss mě naučil základy, jak se jim vyhýbat, co  mě nenaučil, bylo, jak ochránit ty okolo sebe.
"Děje se něco, Elo?"
A nejhorší věc? Lidé ty stíny viděli teprve před svou smrtí. Takže jsem byla celkem ráda, že je Dominik zatím nevidí.
"Ne, vůbec nic," zamumlala jsem. Bohužel jsem využila tón, který mě vždy prozradil.
"Elo, prosím!"
Vzdychla jsem. "Je to jen mezi nemrtvýma."
Dominik se zamračil. "Jasně. Já nemůžu za to, že sis umřela."
V tu chvíli jsem zbledla jako stěna, pokud jsem ve své nemrtvosti vůbec mohla. "Dominiku! Já to přece nechtěla! Jak můžeš takhle mluvit?!"
"Tak promiň," vzdychl taky. Nahlédl ze dveří ven, nejspíš aby se ujistil, že jej rodiče nepozorují, jak se baví "se vzduchem". Kdyby jen věděli, že ten "vzduch" je jejich vlastní dcera.
Stín se přede mnou prohnal a narazil do skla. Dominik vyskočil.
"Tys to slyšel?" O tom, jestli lidé stíny slyší, jsem nic nevěděla.
"Jo. Co to sakra bylo? Vypadalo to jako nějakej mozkomor z Harryho Pottera nebo co-"
Tak tady začlo jít do tuhého. Okamžitě jsem vyhlédla ven, jestli ještě nějakého neuvidím, a drapla bratra za tričko. "Dominiku, prosím tě, slib mi, že na sebe budeš dávat pozor."
Pozvedl obočí. "Jasně. Proč?"
Znovu jsem pohlédla ven a pokusila jsem se o vyrovnaný hlas. Venku hrozně zahřmělo, což mi fakt pomohlo.
"Potřebovala bych, kdybys teď se mnou někam šel."

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥