pondělí 18. listopadu 2013

Závod s časem writing challenge | 6. kapitola | Hovor

Šestá kapitola do writing challenge Závod s časem od Eloran Arroway.

Počet slov: 806 || Dosavadní počet slov: 5933


 

 

Šestá kapitola - HOVOR

Neustále jsem se otáčela, ale tu protivnou Nicolasovu postavu jsem zaboha nemohla najít. Přece neuměl létat, abych ho neviděla. "Hej, nebuď srab a ukaž se!"
Jenže on se jen zachechtal tím hororovým smíchem, z něhož mi akorát naskočila husina a já se začala jako malé mimino bát.
Právě jsem s vrahem mého bratra. Úplně sama, protože mí přátelé a vůbec úplně všichni lidi z okolí prostě zmizeli. A určitě za to může Nicolas a ty jeho kouzla. Kde se je jen naučil???
Z ničeho nic se přede mnou vynořila postava Nicolase. Nechtěla jsem si to přiznat, ale svým způsobem byl vlastně hezký. Blonďaté vlasy s uměleckým rozcuchem, modré oči s nádechem trávové zelené. Jenže pak tu přijde horší část - jeho chování.
"Ty se bojíš," uchichtne se Nicolas.
Založím si ruce na prsou. "Nebojím se," řeknu statečně. "Proč jsi zabil mého bratra?"
Nicolasovi se zablýskne v očích. Nedokážu ale určit, jestli pobavením, nebo vztekem. "Já ho nezabil."
"Na to ti fakt skočím." Jsem skálopevně přesvědčená, že to byl on. Na vlastní oči jsem ty stíny viděla.
"Už jsem ti říkal, co nesnáším?" Chci něco namítnout, ale on mě nenechá se ani nadechnou a hned pokračuje: "Nemám rád - ne, vyloženě nenávidím -, když se někdo postaví za jednu věc a ani neví, jestli je to pravda. Protože ty váháš, Elo, já to na tobě poznám, nejsi jistá svého postoje."
"Mumláš tady jako někdo z doby Da Vinciho a vypadá to pěkně trapně," poznamenám kousavě. Vždyť si jsem jistá...
nebo ne?
Položí mi ruce na ramena a já se ho pokusím setřást; bohužel marně. Drží pevně a když zjistí, o co se snažím, ještě víc mě stiskne. "Eleno."
Zamrazí mě v zádech. "Nemáš právo mi říkat mým pravým jménem." Ve skutečnosti totiž nejsem Ela. To je jen zkratka Eleny. Protože mi jako malé přišla Elena moc vznešená a všechny podobné blbiny, rozhodla jsem se, že chci, aby se mi říkalo Elo. Tak mi tak od té doby říkali totálně všichni a někteří dokonce ani nevěděli, že se ve skutečnosti Ela nejmenuji. Ve školních záznamech jsem taky byla napsaná Ela Evansová. A na mém hrobě je též Ela.
Proto mě tak udivilo, že Nicolas zná moje jméno.
"Jasně že mám právo říkat ti, jak se jmenuješ. To máš to samé, jako bych ti právě řekl, ať mě už neoslovuješ Nicolas, ale co já vím, třeba Dominik."
Zaskřípu zuby. "Jaká náhodička, že jsi řekl zrovna toto jméno."
"Eleno -"
"ELO."
"Elo, víš, že jsem to tak nemyslel."
Otočím se na něj a pohlédnu do těch jeho protivných modrých očí. "Tak podívej. Vykládej mi, jak chceš, že jsi mého bratra nezabil. Já jsem stále přesvědčená, že ano. A dokud mi neukážeš důkaz, tak tomu věřit nebudu. Žádné iluze na mě neplatí," varuju ho předem. Už párkrát se stalo, že jsem podlehla kouzlu iluzí. Nemrtví umějí vyvolat iluze - daný člověk je pořád na stejném místě, ale okolo něj se to změní tak, jak si přeje nemrtvý. A někteří jsou tak tupí, že tomu prostě uvěří. Ale já taková nejsem.
Přece jen je možné, že i toto, kde se právě nacházím, je iluze. A kolem mě se mezitím bojuje.
"Elo -"
"Nicolasi. Přestaň s tím. Moc dobře víš, že ti těžko uvěřím ty tvoje bláboly. Nevěřila ti ani vlastní matka."
Nicolas ztichne a já se kousnu do rtu. Začínám litovat, že jsem o tom vůbec začala mluvit. Tohle není dobré. Mluvit o Nicolasových rodičích je moc přes čáru.
Ačkoli jsem čekala, že Nicolasův hlas bude drsný, místo toho spíš zjemněl. "Elo, já... já nechci, abys mi uvěřila."
Snažím se udržet se ve stejné pozici, jako jsem byla doteď. Ne. Neobměkčí mě ani tím, že jsem ho asi citově ranila.
"Já chci, abys pochopila."
Zavřu oči a pevně stisknu oční víčka. Nicolas ztichne. "Mohla bych pochopit. Dokonce si myslím, že chápu," začnu opatrně a pomalu, abych si to případně ještě mohla rozmyslet. "ale problém je v tobě, Nicolasi. Řekni jednu věc, která bude silná natolik, abych o tobě přestala uvažovat jako o vrahovi mého bratra." Jenže když oči otevřu, není tam Nicolas. Jsou tam Tina, Archiss a Miles a civí na mě jako na blbečka. Jsme v cukrárně. Nechápu nic.
"Co jsi to blábolila?" nevěří Tina.
"Mysleli jsme, že tě zabili," řekne Archiss. "Odvezli jsme tě sem a najednou tady začneš žvanit k Nicolasovi? A takový ptákoviny?"
Fakt ničemu nerozumím. Už se chci ospravedlnit, když mi v hlavě zazní Nicolasův hlas. Ne ten sebejistý předchozí. Ale ten poslední, ten s emocemi na povrchu.
Eleno, kdybych zabil tvého bratra, šance, že by sis se mnou vyšla na rande, by byla v háji.
Sevře se mi žaludek. Nicolas mě slyšel. Byla to pravda. Odpověděl na to, o co jsem ho požádala, a že to teda bylo silné slovo. Nikdy nevypadal, že by mě chtěl pozvat na rande.
Nikdy nevypadal, že je do mě zamilovaný.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥