středa 20. listopadu 2013

Závod s časem writing challenge | 7. kapitola | Neříkej to

Sedmá kapitola do writing challenge Závod s časem od Eloran Arroway.


Počet slov: 991 || Dosavadní počet slov: 6924


 

 

Sedmá kapitola - Neříkej to

Asi jsem omdlela, protože když jsem otevřela oči, Tina se nade mnou starostlivě skláněla a zeptala se mě: "Jsi v pořádku?"
"Ano, myslím, že jo." Posadila jsem se. Kolem mé postele (absolutně nevím, kde se tu vzala) seděli Miles i Archiss, tedy oba kluci. Jejich obličeje byly unavené, jako by se o mě pořád starali.
"Co se vlastně stalo?" zeptá se po chvilce Archiss.
Nadechnu se a jedním dechem vybrebentím úplně všechno, co se stalo od doby, kdy jsme uviděli Nicolase. Poslouchají, ani nedutají, a když svoje vyprávění ukončím Nicolasovou větou, Tině se rozšíří oční zorničky. "Děláš si srandu? Náš úhlavní nepřítel? A zamilovat se do tebe?"
"Já-já nevím..." Do očí se mi vhrnuly slzy, jak jsem se cítila beznadějná. Jako bych už nedokázala vůbec nic.
Archiss mi konejšivě položí ruku na rameno. "To bude dobrý, Elo."
"Děláš si srandu?!" vybuchne Tina a vyskočí, až shodí svoje pití ze stolu. "Nic nebude v pohodě. Tohle ji neutěší, Archissi. Sama moc dobře ví, že jsou to kecy. Nicolase prostě zabijeme a hotovo. Je jasné, že to on zabil Elina bratra!"
"Tak jasné ne," prohlásí Archiss se zúženýma očima. Nemá rád, když na něj někdo křičí, a když ten někdo je ke všemu Tina. "Uděláme duel, tak jako předtím. Ty s Milesem vyhledejte Nicolase a zabijte ho. A já s Elou budeme naopak hledat toho pravého vraha."
Tina vyprskne - ona zas nemá ráda, když jí někdo odporuje. Pořád se dá učit něco nového, když pozorujete moje nemrtvé přátele. "Děláš si srandu?" Když je dál ticho, zamračí se a prohlásí: "Dobře. Ale jestli nás chceš schválně rozdělit, udělej to. Už se k tobě nikdy nepřidám. A budeš toho litovat."
Nevěděla jsem, jestli to myslí pouze jako hrozbu, nebo že už tak právě teď rozhodla a odejde od nás. Bála jsem se všeho. Spíš se bojím všeho. Sevřela jsem lem svého delšího trička a těkala očima mezi Tinou a Archissem. Oba byli přesvědčení, že jejich názor je ten pravý.
Nakonec Tina vykřikla: "FAJN! Milesi, jdeme." Na Milesovi bylo vidět, že se mu do spolupráce s Tinou moc nechce, ale pokrčil rameny a následoval Tinu někam ven. Když odešli, nevydržela jsem to a hlasitě se rozvzlykala. Archiss si klekl ke mě a tišil mě, dokud jsem opravdu nezmlkla.
"Myslíš... myslíš, že nás Tina už nadobro opustila? To bych nerada."
"Tina pořád mele ptákoviny. Všeho druhu. Neboj se. Vrátí se k nám, na sto procent." Poplácá mě po rameni. "Teď bych šel hledat toho pravého vraha."
"Víš co, já ti měla věřit už od začátku," poznamenám. "Máš pravdu. Jako vždycky." Na Archissovi je vidět, že ho moje pochvala potěšila - a ne málo. Vyloženě se mu rozzářil celý obličej a to mě donutilo taky k úsměvu, protože co vás rozesměje víc, než šťastný kamarád?
"Co teda teď budeme dělat?" zeptala jsem se a odhrnula si vlasy z čela.
Archiss pokrčí rameny. "Asi se ti to nebude líbit, protože bych rád šel za Nicolasem."
Zachmuřím se. "To jsi uhodl. Nelíbí se mi to." Vzdychnu, urovnám si vlasy i oblečení a vstanu. "Ale co s tím nadělám. Nic jiného nám přece jen nezbývá. Navíc bychom ho měli varovat, aby nám ho Tina a Miles nezabili. A doufám, že se to nestane, než k němu dorazíme. Protože to by bylo úplně na prd."
"Mluvíš často, když jsi rozrušená?" zasměje se Archiss a já mám pocit, že rudnu. Vyjde z místnosti a já mám o čem přemýšlet. Fakt jsem rozrušená? A fakt kecám takový žvásty?

"Jsi si opravdu jistý..." začala jsem a po malém oklepání z hrůzy pokračovala: "...že zrovna tady najdeme Nicolase?" Archiss mě zavedl do úplně odlehlé čtvrti snad celého světa. Nic tu není. Myslím to vážně. Prostě vyprahlá pustina, hrozné teplo ze slunce a jedna vysoká a dlouhá (zkrátka mega obří) barabizna. Vypadá to přesně jako Dům hrůzy. Ani by mě nepřekvapilo, kdybych teď spatřila postavu s maskou Vřískotu nebo nějakého netopýra.
Docela mi to připomíná i Drákulův hrad.
"Elo, nemysli na to špatné," pousměje se Archiss, ale je poznat, že i on je nervózní. "Pak to takové opravdu bude. Nicolas je přece nemrtvý. Tak kde jinde by žil?"
"Třeba v bytě, jako chce Tina," zamumlala jsem. Zafoukal studený vítr, navzdory ostrému slunci, a já se začala třást. Jak to musí být uvnitř?
"Radši pojď," vybídla jsem Archisse. Čím dřív to budu mít za sebou, tím líp. Snažila jsem se dostat ze sebe tu husinu (jak překvapující, že ji člověk po smrti ještě může mít) a vešla na pozemek. Zrezavělá brána nepříjemně zavrzala.
"Opravdu nechceš změnit názor?" zeptám se ještě.
"Ne," zamračí se Archiss a schválně do mě strčí, abych si pohnula.
Než otevřu dveře za zrezavělou kliku, ještě se zhluboka nadechnu a pro jistotu zavřu oči. Nevím, co mám za těmi vraty čekat. Archiss mi stiskne rameno, nedokáže určit,  jestli je taky nervózní.
"Áááá!" zaječím okamžitě, jakmile za mnou zapadnou domovní dveře. Archiss vzdychne a urychleně mi zacpe pusu.
"Elo, zbláznila jsi se? Ovládla tě panika. Jen jsi otevřela dveře a vstoupila do domu. To hned musíš zaječet? Ne z principu! Tady nic není, vidíš?"
Připadám si pěkně trapně. "Ale mám předtuchu..." začnu nesměle, Archiss to ignoruje. Jen do mě pořádně strčí, až zakopnu o cosi na zemi a spadnu.
"Au," zakňučím. Zvednu se na nohy a prohlížím si velkolepou stavbu. "Tady přece kluk jako Nicolas nemůže bydlet. Vždyť žil naproti nám, v takovém tom moderním baráku, co se opravoval před -"
"Zmlkni," vyhrkne Archiss. Mám chuť říct, že jsem přece jen měla pravdu, že tady opravdu něco je, ale vezmu jeho příkaz v potah a radši nechám pusu zavřenou. Jen udělám krok vpřed a koberec se pode mnou prohne.
"Elo, být tebou..."
"Co?"
"Být tebou, radši bych nešel dál."
"Tys mě sem dotlačil," napomenu ho, ale nohy mě neposlechnou a samy od sebe udělají krok vpřed. Koberec se prohne ještě víc, propadne se do jámy...
A já tam zahučím spolu s ním. A tak se mi zdá...
je to náhoda, nebo všechno vždycky odnesu ?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥