úterý 26. listopadu 2013

Závod s časem writing challenge | 8. kapitola | V jámě lvové aneb Jsem v háji?

Osmá kapitola do writing challenge Závod s časem od Eloran Arroway.


Počet slov: 912 || Dosavadní počet slov: 7836


 

 

Osmá kapitola - V jámě lvové aneb Jsem v háji?

"Haló?"
To byla moje první věta. Já vím, velice inteligentní. Kdo by se takhle blbě ptal, když sám zahučí do nějaké nastražené pasti?
"Kdo jsi?"
Trhnu sebou a mám co dělat, abych nevykřikla hrůzou. On tady opravdu někdo je. Ten někdo se nejspíš chytil do stejné pasti jako já. Teď ani nevím, jestli mám štěstí, nebo spíš smůlu.
"Já... já já jsem... no, jmenuju se Ela." Co se to se mnou děje? Nikdy jsem neměla problém promluvit. Copak se opravdu tolik bojím?
Vzdychnu. Jsem srab, a pořádný. Uhladím si vlasy, i když to ten dotyčný v takovéhle tmě nemůže vidět, a opatrně udělám krok vpřed. "Kdo jsi... jste vy?"
Skoro slyším, jak se cizinec přidušeně zasmál. "Tykej mi, Elo. Jmenuju se Eddie. Vypadá to, že jsi narazila na stejnou past."
Jasně že jo. Natáhnu ruku a okamžitě ucítím dotyk. Eddie mi ji pevně stiskne, až se mi zachvěje celé tělo. Nejsem zvyklá na takové styky s cizinci. Nevidím mu do obličeje, ale je blízko mě a vypadá to, že stojí. Je vysoký, to se musí uznat, asi o hlavu a půl vyšší než já, a jeho vlasy jsou pořádně rozčepýřené. Jak tu je dlouho?
Otázku vyslovím nahlas. Eddie se zarazí a chvíli nad tím zapřemýšlí. "Víš, je hrozně těžké se někde uvěznit a pak počítat, jaká je to doba." Odmlčí se a já ho napjatě sleduju. Co z něj vyleze... "Je to už dlouhá doba."
"Jedl jsi vůbec něco?"
"Ne."
Sakra. Umřeme tady hlady - on pravděpodobně dřív než já, takže se můžu kochat pohledem na jeho umírající tělo. Paráda, lepší budoucnost ani neexistuje. Archiss je navíc někde nahoře a nejspíš přemýšlí, kam jsem zmizela nebo co se se mnou asi stane. Jenže pochybuju, že by mi nějak pomohl. Buď to je naprostý kretén a skočí sem (čemuž bych přisuzovala přibližně kolem 60 procent) a nebo se rozhodne odejít a zavolat pomoc. Pak je tu třetí možnost, na kterou radši myslet nechci - ukáže se jako zrádce nebo cokoli jiného a v klidu si odejde, mě tady nechá.
"Jsi v pohodě?" vyruší mě z přemýšlení Eddieho hlas. Trhnu sebou a nakonec přikývnu.
"Jo, je mi dobře."
Posadím se a on udělá to samé vedle mě. Chvilku jen tak čučíme do prázdna a přemýšlíme o tom druhém, až si nakonec odkašlu a pevným hlasem prohlásím: "Proč jsi vlastně šel sem? Do Nicolasova domu?"
"Nicolas?" zasměje se s hororovým podtónem a mě naskočí husina. Co je to za chlápka? "Víš, Nicolas není až tak špatný, jak ho asi pokládáš." Chci něco říct, ale on mi skočí do řeči: "Řekl bych, že se jmenuješ Elena Evansová, mám pravdu?"
Ztuhnu a svraštím obočí. je mi do breku. "A-ano jsem. Jak to víš? Copak víš, co chtěl..."
"Ano, drahá Elo, vím úplně o všem. Teď ti všecho hezky řeknu, jo?"
"Fajn," kývnu pomalu a opřu se zády o chladnou stěnu za námi. Proč je to v takové hloubce? A, panebože, proč jsem se při pádu sem nezabila? Vždyť všude je jen pevná a chladná stěna...
"Hej, Elo, posloucháš mě? Neposloucháš!"
"Aha, promiň."
Odkašle si, jako by nic neřekl. Pak si prohrábne vlasy (vidím pořád jen stín, krucipísek) a spustí: "Hned na začátek ti povím, že jsem Nicolasův starší bratr."
"To není možné. Nicolas jednu dobu bydlel naproti nám - vlastně bych se vsadila, že tam bydlí pořád, kdybych netušila, že existuje tahle odporná barabizna - a nikdy žádné sourozence neměl."
"Ani rodiče, co?"
To mě donutí zmlknout.
"Nicolas nebyl jedináček - a moc moc tě prosím, neskákej mi do řeči! Takže tedy, jsem Nickův starší brácha. Byli jsme si hodně blízcí, každý věděl o všem. Možná to bylo taky tím, že jsme neměli matku. Zemřela už hodně dávno, když jsme oba byli malí, a otec byl - no, a taky pořád ještě je - pořádný lotr, zloděj, padouch a všechno možné, co si jen dokážeš pod slovem ZLO představit." Sykne. "A tak jsem se jednou dozvěděl, že se zamiloval do tebe."
Jo, měla jsem pravdu.
"Odstěhoval se od nás, protože už to tu nemohl vydržet. Jenže já jako starší dítě měl celý tento pozemek zdědit po rodičích, takže jsem tu zkrátka musel zůstat. Nic jiného nezbývalo. A ani nevíš, jak moc jsem Nickovi záviděl a chtěl odjet s ním."
No, dokážu si to představit. A netuší, jak moc dobře. Ke všemu i do detailů.
"Neuhodneš, co se stalo potom."
"Zabil mi bratra?"
"Nezabil ti bratra," řekne naštvaně, "a tvůj bratr zemřel až potom. Pak se náš otec zbláznil ještě víc, než by sis dokázala představit, a já už to opravdu nemohl vydržet. Utekl jsem pryč. To můj fotr, jak to teď moderně říkáte, jaksi nepřekousl a zešílel. Už to ani nešlo. Vydal se mě hledat, přičemž se z našeho domu stalo tohle - věř mi, opravdu to tak kdysi nevypadalo, bylo to skvostné úžasné sídlo, které nám každý záviděl - a opravdu mě po nějaké době našel. Říkal, že mi odpustí, a můžu se vrátit domů."
"Tys mu to pochopitelně nevěřil."
Vzdychne. "Bohužel... jsem to udělal. Věřil mu. A skončil jsem tady. Nastražil na mě past, abych sem spadl, a od té doby jsem prostě tady. Bůh ví, co se teď děje s Nicolasem a jestli mu nehrozí něco podobného jako mně."
"No to je teda drsný příběh," uznám a prohrábnu si vlasy. "Takže tvůj otec stále žije?"
Kývne.
"A Nicolas tedy mého bratra nezabil?"
"Ne. A asi vím přesně, kdo to udělal."
Sakra. Mám hroznou předtuchu, že to vím...
"Můj otec."
...která se přesně teď vyplnila.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥