středa 11. prosince 2013

Závod s časem writing challenge | 10. kapitola | Úkol dvě: Kde je Archiss?

Desátá kapitola do writing challenge Závod s časem od Eloran Arroway.


Počet slov:  1234 || Dosavadní počet slov: 9882



 

 

Desátá kapitola - Úkol číslo dvě: Kde je Archiss?

"Opovaž se mi říct, že mi tvůj otec právě zabil i mého nejlepšího kamaráda," vyhrknu jedním dechem a okamžitě jsem na nohou. Běhám sem a tam, sem a tam, tam a zpět po místnosti a hledám nějakou známku, že si Archiss jen odskočil.
"Elo. Elo, slyšíš mě? ELO!"
"CO JE?!" zavřeštím, až si Eddie musí zacpat uši.
Když se ujistí, že už jsem v klidu a nebudu dál ječet, ruce od uší opatrně oddělá. "Sama moc dobře víš, že to nutně nemusí být krev tvého přítele."
"Není to můj přítel, jen kamarád."
"To máš fuk, ne?"
"Ne."
Vzdychne a prohrábne si vlasy. "No dobře, ber to, jako bych nic neřekl." Chvilku mlčí a setkáme se očima. Pak pokračuje: "Měl jsem tím na mysli, že se třeba s někým porval a ta krev je jeho nepřítele, ne nutně toho... Archisse? Řekl jsem to jméno dobře?"
Kývnu a pak pokrčím rameny. "No jo, no. Už to tak bude." A pořád je lepší věřit této idee, než se hnát za hroznou hororovou myšlenkou, že mi zase někoho zabili.
"Ale stejně si furt myslím, že je v tom namočený tvůj otec," prohlásím sebevědomě.
"Nechtěl jsem tě znervózňovat, no vidím, že jinak to nejspíš nepůjde. Takže... já mám stejný názor jako ty. A být tebou - vlastně půjdu s tebou, ale takhle to vyznělo líp... sakra, neber to moje žvatlání vážně, jsem takový od přírody - tak bych to jednoduše našel."
Hororově se zasměju. "Našla jsem tvého bratra, když jsem chtěla. A najít vašeho rodiče v tom případě nemůže být až tak velký problém."
"V to bych nedou... fal," dořekne tiše, když ho zpražím vzteklým pohledem. To je teda podpora. Kamarádi - ano, už ho považuju za kamaráda - by měli držet při sobě, a ne pořád mít nějaké námitky, že se to nepodaří.
"Ale no tak," vzdychnu a zaměřím se pohledem na svoje dlouhé, dlouhatánské vlasy divné barvy, kterou asi ani nedokážu určit. "Někde tu musí být. A my dva ho zkrátka najít musíme."
Eddie krátce přikývne. "Jasně. Jak jinak. Tak to je vždycky." Nakloní hlavu na stranu, jako by řekl špatný vtip a já ho vůbec, ale vůbec nepochopila. "Viděla jsi Čarodějova učně s Nicolasem Cagem a Jayem Baruchelem?"
Pozvednu obočí. "Asi ne, proč? Je to důležité?"
Mávne rukou. "Ber, jako bych nic neřekl."
"Tak radši vyrazíme, co ty na to?" navrhnu a udělám krok vpřed. Teď jsem maximálně obezřetná, aby se tu čirou náhodou neobjevila další past a já tam nevletěla. Vylézat ven sama by se mi asi nechtělo. (Ne asi, ale určitě.)
"Počkej," vyhrkne a já se okamžitě na místě zastavím. Ne, tentokrát už nespadnu, jsem přece šikovná, no ne? (Jaká ironie...)
"Víš ty co?" řekne najednou. "Já bych si netipoval, že bude vevnitř našeho domu. Nejspíš odešel. Kde jste naposledy byli?"
"Já... já už si nepamatuju," zasténám a vrátím se zpátky k němu. A je to v pytli.
Chytí mě za rameno a povzbudivě se usměje. "Tak prostě najdeme mého bratra. Jo?"
"Ne," zamumlám pro sebe. Nicolase nechci zase pěkně dlouhou dobu vidět. Jednou mi to stačilo.
"Ale no tak, vzchop se, Elo," praví jako nějaký vůdce (můj přece jen je...), "jste nejlepší kámoši, no ne? Co pro něj neuděláš? Sama jsi viděla, co on udělal pro tebe. Vsadil bych se, že se tě snažil ochránit nebo dokonce nějakým způsobem vytáhnout zpět nahoru, ale někdo ho napadnul."
"No jo, no," přiznám. "Mohlo se to tak stát."
"Tak tomu věř, naše cesta bude hned jednodušší," usměje se lehce. Je to tak... důvěrný, sebevědomý a hlavně nadějný úsměv, že mě to donutí též povytáhnout své koutky. Oddělám si delší ofinu z čela a zastrčím prameny vlasů za ucho. Pak krátce vzdychnu a obrátím se celým tělem ke dveřím.
"Dobře, tak jdeme."

"Milá Elo, rád bych tě upozornil..." začne Eddie, ale pak svůj proslov musí přerušit, protože mě rychle přitiskne k sobě a strhne do stínu vedlejší budovy. Na zemi vrhne stín cosi tvaru ptáka a mě se zrychlí dech, začnu se bát. Někdo nás sleduje. Někdo nás sleduje! Proč, proboha proč jsem to vždycky zrovna já?
"Myslel jsi tohle?" vydechnu těžce.
"Ne, ale můžeš si to tak vzít." Chvilku trvá, než se nám oběma vrátí dýchací cesty zase zpět do normálního chodu, a pak Eddie pokračuje. "Myslel jsem, že bychom si mohli dát pauzu."
"Co? To ty jsi mě naváděl, abych to nevzdávala a okamžitě jsme vyrazili. O co ti kruci jde?!"
"Fajn, nic jsem neřekl!" Svalí se na zem a já kecnu vedle něj. A je nám oběma fuk, že ta zem je zašpiněná jak něco a že se nikdo jaksi nenamáhá ji aspoň zamést.
Asi pět minut jsme tam tiše beze slova seděli. Netušila jsem přesně, jestli to bylo pět minut, klidně to mohlo být těch omračujících pět hodin, ale já ani Eddie jsme se v čase absolutně nevyznali... opravdu už jsem si nevěděla rady.
A i když jsme seděli ve stínu, cítila jsem nad sebou další stín. Když jsem zvedala hlavu, už mi postupně docházelo, kdo to asi bude.
"Copak, copak, můj brácha a Elena Evansová? To je ta nejhorší dvojice, kterou bych kdy na světě čekal."
Hm, ano, výborně. Poprvé po dlouhé době ho vidím - vlastně poprvé od doby, co se mi přiznal, že by se mnou chtěl něco víc než jen kamarádství - a navíc po dlouhé době přemlouvání jeho bratra, že není špatný, a on si to okamžitě takto pokazí.
Ideální svět, tak tomu říkám já.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥