sobota 7. prosince 2013

Závod s časem writing challenge | 9. kapitola | Úkol číslo jedna: nějak vylézt nahoru

Devátá kapitola do writing challenge Závod s časem od Eloran Arroway.


Počet slov: 802 || Dosavadní počet slov: 8638


 

 

Devátá kapitola - Úkol číslo jedna: nějak vylézt nahoru

"Dobře, na prvním místě je sebedůvěra." Žvatlám to tady mému novému kamarádovi asi pět hodin a sama jaksi nejsem schopná tomu uvěřit.
"To jsi už říkala. Něco nového?"
"Sorry, ale nemám na to nervy!" vybuchnu a chytím se za vlasy. Jsme několik metrů, nedej bože kilometrů pod zemí a my se nějak musíme dostat nahoru. A konečně bych mohla dokončit svou pomstu za Dominika a zabít Eddieho otce. I když by mi za to ani Nicolas nejspíš moc nepoděkoval.
"Klid, Elo, jo? Všechno bude v pohodě." Tak si říkám, že jsme si jaksi vyměnili role. "Dostaneme se nahoru. V každém případě."
Já vím, já vím. Vždyť jsem mu to tady před chvilkou říkala já sama. "Dobře, ale teď teda zapomeň na všechno, co jsem ti řekla, jo? JAK SE TAM SAKRA MÁME DOSTAT???" Dupnu nohou. Cítím se tak nějak divně, přece jsem ještě nikdy nebyla až tak moc vzteklá...
I když současná situace to dokáže omluvit.
"Umíš kouzlit?" zeptá se Eddie a tím mě naprosto vykolejí.
"Co jsi to právě řekl?" nevěřím svým uším.
"Jsi nemrtvá, ne?"
"Jak jsi to poznal?" Zblednu; pokud to ovšem jako mrtvola můžu udělat. "Ty žiješ. Já ne. A vidíš mě." No to je teda gól. Jediný, kdo mě viděl, byl můj bratr Dominik, ale... ale ten je mrtvý, takže jak mě může vidět Eddie?
Je tu jedna možnost.
"Ty jsi taky nemrtvý."
Pomaloučku přikývne. "Je to tak, máš pravdu. Jsem stejný jako ty."
"Ale... ale ale jak je to-to možné?" Zakoktávám se. Jsem v rozpacích. Netušila jsem, kolik nemrtvých ještě může existovat; co když je Země plná nemrtvých lidí?
Eddie se zachmuří. "Mám se přiznat? Zabil jsem se, když jsem dopadl."
Aha. To vysvětluje dost věcí. "A protože já už jsem nemrtvá byla, tak jsem skončila v pořádku."
"Přesně tak. Jenže já byl obyčejný kluk. Takže jsem zemřel a pak jsem najednou otevřel oči. Nevěděl jsem, co se děje. Ale po pár dnech mi to došlo."
"Proto tedy žiješ tak dlouho. Jako člověk bys bez vody a jídla nepřežil."
"Nějaké výhody to má, když nežiješ."
Opravdu? O tom si dovolím lehce zapochybovat.
"Tak proč se ptáš , jestli umím kouzlit? Jestli nežiješ - což znamená, že to je samozřejmé, když jsi mi to teď tak hezky řekl - tak bys v tom případě měl umět kouzlit taky." Odmlčím se. "Je tu problém. Já to neumím. Nejsem nemrtvá tak dlouho."
Tak nějak se cítím dotčeně, že mě nenapadlo, že je nemrtvý. Přece mám mozek, no ne?
Eddiemu to dá na čas, než odpoví. "No, víš, kdybych uměl kouzlit já, tak se tě neptám, jestli to umíš ty. Ne, neumím to."
"Do háje," zasyčím a praštím se pěstí do kolene. Sice to zabolelo, ale pořád lepší než shnít tady dole. Jednou mě to zabije - jaká ironie.
Eddie mě upřeně pozoruje a já si pod jeho pohledem připadám tak nějak divně. Pak zvednu hlavu se zamračeným výrazem a zeptám se (nepříliš) drsným tónem: "No co je?"
Zavrtí hlavou. "Nejspíš nic. Jen jsem tak přemýšlel."
"O čem?" chci vědět.
Pousměje se a to mě donutí trochu pookřát. Když se to tak vezme, nějaká podoba s Nićolasem se tam najít dá. Odhrnu si vlasy z čela a nepříliš trpělivě vyčkávám na jeho odpověď. Když už to nevydržím, vyskočím a nadechnu se k argumentu, ale on mě předběhne: "Možná je tu jeden způsob, jak se dostat nahoru. Kromě té zmiňované magie."
Poklesne mi čelist. "Co jsi to říkal? Ty víš, jak nás dostat zpátky nahoru?"
Lehce přikývne. "Nezaručuju, že to vyjde."

Ha, ha, ha. Hrozně vtipné. Jako by předem tušil, že se nám to podaří. Ani nevím, co se stalo, ale najednou jsme prostě byli nahoře a já cítila hrozné závratě. Nesnáším výšky. A myslím to smrtelně vážně. Opovažte se někdo mi tvrdit, že to přežiju. Protože to se nedá.
"Co teď?" zeptám se zadýchaně a svalím se na zem.
"Neměl tady být tvůj kamarád?"
Nevím, jak k tomu přišel - mám hroznou paměť,´možná jsem mu o Archissovi řekla... - ale okamžitě se posadím a rozhlédnu se kolem sebe. "Není tady," zasténám a opět si odhrnu ofinu z čela. Měla bych ji zastřihnout, jakmile se poblíž objeví nůžky.
"Ehm, Elo, nechci tě stresovat..."
"Cože? Co se děje?"
"Ale..."
Donutí mě otočit hlavu a mě se začne navalovat. To přece ne. Nemůže se to stát. Ne teď, ne tak brzy po Dominikově smrti. Zemřel mi bratr, přece ne i on... co když ho načapal Eddieho otec?
Na zemi je obrovská louže červené krve.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥