pátek 10. ledna 2014

Zasvěcená ďáblovi | 2. kapitola

Tak jo, pokračuju! :) Doufám, že si tuto kapitolu užijete. (Všechny si můžete předem přečíst na mém profilu na liter.cz)
2. kapitola
Jason
Vyjeveně zírala na koleje, kde se právě rozplácnul jakýsi kluk. Odvrátil jsem ji pryč, aby neviděla tu krev okolo.
Otočila se a podívala se mi do očí. Byla to ta holka, kterou jsem viděl nad propastí. A která mě svrhla dolů, protože se mě dotkla. Povytáhl jsem obočí. "Čau."
Odkašlala si. "Ehm, ahoj." Zřejmě jí přišlo divné, že začínám konverzaci obyčejným pozdravem, zrovna poté, co nějakého kluka přejel vlak. Vždyť já ani nevím, jestli to nebyl její kluk.
"Můžu s tebou mluvit osamotě?" zeptal jsem se jí. Kdyby se mě dotkla jako obyčejná smrtelnice, nic by se nestalo. Ale na anděla taky nevypadala.
A nevypadala ani na to, že by se jí se mnou někam chtělo. Vytrhla se z mého sevření a aniž by cokoli řekla, dala se na útěk.

***
Amy
Vlastně nevím, proč jsem mu utekla. Doběhla jsem až k poště a otočila se. Ten kluk tam stále stál, jen jsem viděla drobnou siluetu. Nemohla jsem vědět, jestli i on vidí mě. Dech se mi pomalu vracel do normálu. Co to bylo za člověka?
"Hej. Jsi v pořádku?" ozval se za mnou mužský hlas. Znala jsem ho. Byl to můj soused na koleji na střední. Bydlel přímo vedle mě, a protože jsme měli tak tenké stěny, slyšela jsem většinu toho, co kdy řekl.
"Jo, myslím, že jo." Zamrkala jsem. "Vlastně jsme se ještě nepředstavili."
"Erik."
"Amelia, ale radši jsem Amy..." Nechala jsem větu doznít do vzduchu. Kdybych se včas nezastavila, dořekla bych jsem radši Amy, protože Amelia se mi říkalo tam nahoře.
Přikývl. "Byla jsi u té nehody?"
Aha, on myslí tohle. Oklepu se. "Jo, přesně tak. Je to hrozné. Sice jsem toho kluka znala asi pět minut, ale i tak..."
"Já vím, je to děs." Odmlčel se. "No, nechtěla by sis něco dát?" Ukázal na vývěsní štít budovy vedle pošty, na němž stálo: LEGEND OF RESTAURANT. Věděla jsem, že tu restauraci a fastfood v jednom vlastní Erikovi rodiče, takže jsem letmo kývla.
"Jasně, moc ráda." Ještě jsem se otočila ke kolejím.
Sice už nejsem andělem a padla jsem, ale i tak mám v sobě ochranářského ducha. A vím, že Aleck na ty koleje nešel jen tak z vlastní vůle. Někdo ho k tomu přinutil.
A až zjistím, kdo to byl, tak ho vlastnoručně zabiju.

***
Jason
 
"Do pytle!" zařval jsem, až se lidé kolem začali ohlížet. Všiml jsem si docela stinného místa u restaurace, tak jsem tam zamířil. Pak mě ale znovu přemohl vztek a nakopl jsem balvan poblíž. K mé smůle odletěl asi pět metrů pryč a lidé začali pokřikovat.
A pak se rozpršelo. Začala bouřka a ozval se první hrom.
Lidé kolem rozrušeně pobíhali a křičeli cosi ve smyslu, že ještě před chvílí svítilo slunce a najednou taková průtrž mračen. Snažím se vypadat nenápadně, a tak vlezu pod střechu venkovního posezení a nakonec otevřel dveře dovnitř.
U okna jsem viděl tu holku. Ona si mě nevšimla, jen dál hleděla z okna.
"Je tohle normální?" zeptala se kluka, co stál poblíž ní. "Vždyť ještě před sekundou svítilo slunce..." Pak se zamračila takovým zvláštním způsobem, že jsem opět znejistil.
Ta holka není člověk.
Není ani anděl.
Nabízí se jen jedna možnost, ale na to je až moc hezká a milá.
Tahle holka rozhodně nemůže být padlým andělem. Jinak bych o tom navíc věděl.
V té chvíli se na mě otočila a asi pět sekund na mě zírala. Pak vytřeštila oči. Poznala mě. Je padlým andělem. Zúžily se jí zorničky.
"Vrahu," sykla, a pak se na mě vrhla.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥