středa 1. ledna 2014

Zasvěcená ďáblovi | 1. kapitola

Ahoj.
Tak jsem si říkala, jestli to napíšu jako knihu, ale zatím to budu dávat na blog. Pokud to bude mít ohlasy, tak budu pokračovat. A jestli ne? No, tak se takhle povídka ztratí. ;)
Banner i signatura jsou mojí tvorbou... jestli si budete chtít banner dát, klikněte nahoře na liště do Moje tvorba, tam bude odkaz či obrázek. Nezapomeňte se pak zapsat, abych věděla, kdo všechno si ten banner vzal ;) Jak se vám líbí?
1. kapitola
Amy
Ručičky hodin se pohybovaly. Jedna se nepatrně pohnula za minutu, druhá se pohnula každou sekundu a třetí jsem nedokázala odhadnout. Čas stále běžel. A já absolutně nevěděla, co dělat.
Přetočila jsem se na bok a pohled mi padl na obrázek postavený na nočním stolku. Já tam byla celá rozesmátá a jednou rukou mě objímal můj přítel Dickens. Přemohl mě vztek, a tak jsem obrázek roztřískala o zem.
Chtělo by to nějakou akci, pomyslela jsem si. Jinak tady doma shniju.
Tak jsem se převlékla a rozhodla se, že půjdu na něco véélice akčního. Projdu se do té nejlepší cukrárny, která je tady ve městě. Aspoň přijdu na jiné myšlenky.
***
Protože bylo teplo, cukrárna otevřela i venkovní posezení. Bohužel stála zrovna na vlakovém nádraží, což jsem ale vždycky uvítala, když jsem dojížděla do školy. Teď bylo léto, prázdniny, a tak jsem seděla, sem tam upila frappé a jen sledovala projíždějící vlaky.
"Ehm, zdravím, můžeme si přisednout?"
Zvedla jsem hlavu. Nade mnou byl příjemně vyhlížející pár. Všechna místa venku už byla obsazená a jim se nejspíš nechtělo jít dovnitř. Z jedné židle jsem sundala svou tašku. "Jasně." Strčila jsem si do uší MP3 přehrávač a snažila se nevnímat jejich rozhovor.
Pak se kolem mě prohnalo hejno kluků, nejspíš v mém věku, a jeden z nich si všiml, že se na ně dívám. Mávl na mě, ať jdu za nimi. Vzala jsem si tedy věci, vrátila prázdnou skleničkou od frappé na odkládací pult a rozběhla se za nimi. Díkybohu jsem si dnes vzala kraťasy, a ne sukni.
"Ty ji znáš?" zeptal se jeden pihovatý zrzek, který si mě všiml jako první, když jsem k partě přiběhla.
Kluk, co na mě mávnul, zavrtěl hlavou. "Zatím ne. Já jsem Aleck."
"Amy," představila jsem se a slabý hlásek v hlavě mi šeptal: Proč jsi sem za nimi chodila? Jsi vůbec normální?
"Podívej, Amy, máme takový plán," začal mě vykládat Aleck. Já ho ale v půlce proslovu přestala vnímat a rozhlížela se po ostatních. Bylo tady 6 kluků, včetně Alecka. Všichni vypadali nějak podivně, ale ani moje bývalé schopnosti je nedokázaly odhadnout.
Ach bože, proč jsem musela padnout?
Kdyby se tak nestalo, mohla bych je odhadnout úplně přesně. Jenže takhle mi nezbylo nic. Teda kousíček té veškeré energie ano, což je docela podivné, ale i tak. Ráda bych věděla, co si o nich myslet, a jestli bych se radši neměla vrátit zpět do cukrárny.
A pak se ozvaly podivné zvuky. Jako by nevycházely někde za mnou, spíš... pod zemí. Zamračeně jsem hleděla na trávu a hlínu, na níž jsem stála. Když jsem zaostřila zrak, všimla jsem si, že se země lehce třepe. Vidět to mohl jen člověk se stálým nadpřirozeným zrakem, a ten mi jakožto padlému anděli zůstal. Dřepla jsem si a sledovala to maličkaté zemětřesení. Něco se stalo, to je jasné. Ale co? Nedostavila jsem se včas před Lucifera?
Hm, ne, to je blbost, byla jsem tam před týdnem. Někdo ho naštval? To se stávalo často, ale nikdy nebyly takovéhle účinky.
Pak se najednou země otevřela a vlna energie mě odvalila o kousek dál. Překvapeně jsem vyjekla, ale nevypadalo to, že by to kluky nějak zajímalo. Ani lidé z cukrárny necekli. Opatrně jsem vstala a naklonila se nad díru. Na první pohled vypadala stejně jako každá jiná. Na druhý už jsem spatřila drobné černé kameny, co se krásně třpytily a místy zářily oranžovou barvou. Natáhla jsem ruku a jednoho se dotkla. Trošku to pálilo.
A pak se v díře objevily oči. Neucukla jsem, ale zahleděla se do nich. Takovou modř jsem ještě v životě neviděla. Oči se trošku zúžily, vypadalo to však, že se usmívá, ne že by se šklebil nebo připravoval na útok. Pár modrých studánek se začal přibližovat, až se na okraji díry ocitla ruka, jak se někdo snažil zachytit. Jde si snad pro mě? To by nedělali tak pomalu, rovnou by mě drapli a strhli dolů.
Chtěla jsem té osobě pomoct, a tak jsem natáhla ruku a dotkla se jeho dlaně. Jak se to stalo, okamžitě se propadl zpátky dolů, až to zadunělo, a země se okamžitě zavřela. Bylo to během sekundy.
Vyjeveně jsem na to zírala, když se ozvalo: "Amy!"
Otočila jsem se za tím vyděšeným výkřikem. Jekot jsem nikdy neměla ráda. Můj obličej v tu ránu musel vypadat, jako bych prožívala Vřískot.
Na koleji byl Aleck. Všimla jsem si ho právě ve chvíli, kdy do něj narazil projíždějící vlak.
Pak mě kdosi strhl rychle stranou, aby mě síla vzduchu kvůli rychlosti vlaku nestrhla s sebou. Byla jsem tak blízko kolejí, až to bylo nebezpečné.
Jen kdyby ten někdo věděl, že já už umřít nemůžu. Aspoň ne tímto způsobem.

--> následující kapitola - 10. ledna 2014 -->
 

3 komentáře:

  1. Páni, tak to je vážně úžasný! :O Rozhodně doufám, že přidáš další, protože jsem si Amy šíleně oblíbila :D Moc se mi líbí tvůj styl psaní :3 Vážně super, nemám slov :)

    OdpovědětVymazat
  2. Super :) Dúfam, že písať budeš aj ďalej, lebo je to fakt úžasné. Ikonka je fakt pekná :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥