sobota 6. června 2015

Recenze: Všechna pravda, co je ve mně

Všechna pravda ve mně
Počet stran: 274
Série: ---
Překlad: Marta Kadlecová, Jana Hejná
Nakladatelství: Egmont, 2014
Originální název: All the Truth that's in me
Hodnocení Goodreads: 3.96 (z 7 083 hodnocení)
Anotace:

Judith vyrostla v Roswellské osadě, která se řídí přísnými zákony a zvyklostmi. Před čtyřmi lety ona a její nejlepší přítelkyně zmizely. Před dvěma lety se vrátila jen Judith, sama, nenáviděná a přehlížená těmi, kteří byli kdysi jejími přáteli a rodinou.

Judith o svém zmizení nemůže promluvit. Žije jako duch ve vlastním domě a mlčky svěřuje své myšlenky a touhy Lucasovi, kterého miluje celý život. On o tom však nemá ani tušení.
Když Roswellskou osadu napadnou nepřátelé, dlouho pohřbená tajemství začínají vycházet na světlo. Judith stojí před volbou, zda má žít dál v mlčení, nebo znovu pozvednout svůj hlas, i když to může znamenat, že svět i životy kolem ní se navždy změní.



V knihách poslední dobou hrozně letí obrovské tajemno. Je vidět, že i Julii Berry to chytlo a soustředila se na to i v této knize. Jenže podle mě je to... krapet příliš.
No me, gusta.


Dostáváme se nejspíš někam do doby po středověku, hlavní hrdinka Judith žije na vesnici a to poměrně chudě. Má milující rodiče, staršího bratra Darrela, skvělý život a okouzlujícího kluka poblíž... co si přát víc, že? Sem tam vás sice někdo napadne, ale dá se tomu ubránit. Jenže to byste nemohli mít příšernou minulost, o níž nemůžete nikomu říct.

Judith se něco stalo. Její kamarádka je mrtvá a ona se vrátila. S polovinou jazyka vyříznutého. Nemůže nikomu nic říct, ani neumí pořádně psát, aby to ostatním dokázala sdělit. A navíc ani nemůže. Visí nad ní Damoklův meč. A pak tu je Lucas, k němuž chová city a už je nikdy nedokáže vyjádřit. A on má před svatbou; s jinou...

U knihy začnu zápory a to hned hlavní hrdinkou. Judith se v dětství zamilovala. Určitě víte, že existuje spousta lidí, co hejtuje Snapea kvůli tomu, že nepřekonal ztrátu své lásky z dětství. Jo? Tak co teprve, až si tito hateři přečtou Všechnu pravdu, co je ve mně. Judith se zamilovala někdy jako maličká. Není určený věk, ale tipuju tak kolem osmnácti, a stále se nemůže překousnout před to, že si její láska nachází manželku. Je to holka, proboha. To má vážně takový problém si někoho najít?
A teď k tomu tajemno. To mi tedy vždycky vadilo, ale překousla jsem to. Že mi to po pár stránkách odhalí, fajn. Jenže tady? Přečtete dvacet stran, padesát, sto, a stále nevíte, o co vlastně jde. Judith vypráví tak nepoutavě a navíc nesmyslně, že než si domyslíte, o čem vlastně mele, je zase někde jinde. Takže se můžete jen domýšlet, co se s ní vlastně stalo.
Zbytek postav je takový... neúplný, autorka se prostě soustředí jenom na děj a nic jiného. Nevykreslí postavy, a když už, tak jako přespříliš sobecké mrcháky...

Děj je nepoutavý. Vážně. Jak jsem už zmínila, pokud se nesžijete s hlavní hrdinkou, jde to těžce, ale tenhle styl vyprávění mi nesedl. Kniha je psaná v druhé osobě (čili vidím tě, jak jdeš...), což už dost mate, ale dá se na to zvyknout. To by nebyl takový problém. Ovšem Judith to stále střídá, minulost a přítomnost a občas se tam domotala i budoucnost, takže co? A pokud se takhle zamotáte, nelze se z toho dostat ven. Nebo aspoň mně se to nepovedlo.

Zezačátku si řeknete, že to bude drsný, až postupně přijdete na to, o co vlastně jde. Jenže postupně to rozhodně není. Jen ať nejste zklamaní. A Judith je pěkná padavka, to vám teda povím.
Ale jakmile se přehoupnete přes určitou část, dá se to. Jen mi přijde, že už to jede hrozně rychle, autorka se u ničeho nezastaví, aby nám dala šanci o tom přemýšlet, rozdýchat to... ne, prostě rovnou jede dál. Nevím, jestli to je ten správný styl.

Vím, že poslední dobou knihy hrozně hejtuju. Ale i Eden, kterou jsem recenzovala těsně před touhle knihou, byla v porovnání daleko lepší. Tohle byl trochu přešlap, ale ne tak strašné, takže dávám dvě hvězdičky. Pokud vám nebude vadit to, o čem jsem před chvílí psala, klidně se do ní vrhněte. Já si s tím prostě nesedla.

Přísahám, že příští recenze tak moc hejtovací nebude. :D 
Četli jste tuto knihu? A líbila se vám?

3 komentáře:

  1. Naprosto s tebou nesouhlasím. Já si naopak myslím, že Berryová píše naprosto skvěle, Judith se nechová nijak špatně, naopak, má k tomu své důvody. Co se týče psaní v druhé osobě, to se mi zdálo právě, že geniální.
    Narozdíl od tebe bych jí klidně dala šest hvězdiček z pěti, pokud by bylo možno. Kniha se mi usadila v srdci a je to jedna z mála ("z mála" myslím čtyři knihy) samotných knih, které se stali mými nejoblíbenějšími. Je po HP a CHERUB vůbec tou mou nejoblíbenější knihou... ale zjevně ten názor nesdílíme, což?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zjevně nesdílíme ;) Psaní v druhé osobě je jistě originální, ale holt mi tahle kniha moc nesedla. :)

      Vymazat
  2. O psaní v druhé podobě jsem už něco málo slyšela, ale upřímně si nedokážu představit, jak by to vypadalo naživo. :d Já mám zkrátka nejraději starý dobrý třetí pád popřípadě ten první. Na knize mě zaujala hlavně obálka a anotace zní taky zajímavě. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥