čtvrtek 20. října 2016

Když spadne meteorit a žraloci vyskočí z moře, jinak se tomu taky říká autorská múza

Občas se válím na posteli, zírám na Grumpy cat, kterou jsem si na jaře přilepila na knihovnu, a hlavou mi létají filozofické otázky typu „proč musím vstávat, když si za chvilku zase lehnu" nebo „jak je možný, že jsem zapomněla vyklidit myčku" a hlavně „co si ten autor jako myslel, že ho zabil?" Doufám, že nejsem jediná. Obzvlášť poslední otázka je traumatem všech knihomolů (to ostatně nevyklizená myčka taky, protože přijde rodinný diktátor a čtecí chvilka je v trapu). Co, proč, jak, kde. Momenty, kdy bychom třeba Chainanimu nejradši vrazili kudlu někam.

Napsat pořádnou recenzi dá taky zabrat. Blogeři stále opravují odstavce, než si řeknou, že toho mají dost, a radši to už publikují. Co víc, když máme otevřený Word, několik prázdných stránek a ta blikající čárka nám připomíná, že jsme se někde sekli?


Psací blok totiž není žádná sranda. To zastaví každého. Jenže člověk si pak řekne, jestli je horší, když přijde ta slečna Múza a najednou je z jedné stránky pět. Deset. Sto. A nechtěla jsem psát krátkou povídku...?

Pisatelský život fakt není peříčko. Vytáhla jsem pár vět, co slýchávám, a odpověděla na ně jako pisálek, ne jako čtenář. Pěkně druhý úhel pohledu. Protože jsem zrovna dopsala jednu knihu a rozepisuju další a... no, musím se vykecat :D

Jé, ty píšeš? To musí být super, prožít tolik příběhů!

Eh... no, v jistým smyslu určitě, když se skrz ich-formu hlavní hrdinky dostanete na Camelot. O něco horší to musí být na vymyšlené planetě neznámo kde. ...no, kdybych byla těmi holkami, rozhodně by to super nebylo.

Rozhodněte se, jestli ta knihomolka, co se dostala do středověku, bude jen prskat hlášky a snažit se dostat zpátky, nebo se z ní stane profík válečník, něco jako Lancelot v holčičí verzi. Doteď nad tím bádám.

Já prostě nesnáším, když autoři zabijí někoho blízkýho hrdinovi. Vždycky to opláču s nimi.

No jo, jenže když zabiju záporáka, komu to bude vadit? (Dokonce ani jeho poskokům ne.) Když umře sourozenec nebo blízký kámoš, to má pak hrdina zač bojovat a celý příběh najednou graduje úplně jinak. Navíc, co by to bylo za YA bez umírání (doporučuju přečíst článek u CooBoo, dost jsem se nasmála.)
Věřte mi, že ani pro nás to není lehké. Řvu taky. I když... si občas trochu hraju na Martina.

Já jsem chtěla 50 až 100 slov, ne 1400.

Moc mě to mrzí, paní učitelko, ale ony si ty prsty prostě nedaly říct! Jak chcete ukončit příběh do sto slov? To prostě nejde!

Proč tam cpeš ten milostnej trojúhelník?

Protože toho druhýho sakra miluju taky! A než se člověk rozhodne, kdo bude lepší, prostě to trvá, no. (A naprosto nejhorší je, když si už ten trojúhelník naplánujete, dokonce i tak, aby to nevypadalo jako klišé, ale zčistajasna se zamilujete do další postavy.)

A kde přicházíš na ta jména?

Abrakadabra, simsalabim, pohraju si s písmenky a z Terezy je Zethera... což se ještě dá vysvětlit. Kde jsem přišla ke jménu Alaizabel doteď sama nevím.

Víš, jak by bylo boží, kdyby tam skočil z tohohle patra a rozsekal je tím svým supermečem?

Boží by to bylo, ale popisu větru u hlavy a strachu mám dost i u milostných scén, díky.

Včera jsem se rozhodla ty tvoje postavičky vytvořit v Simících!

Jé, a máš tam i toho psychopata, kterej umučí toho bráchu? A umučíš ho přesně tak, jak jsem ho umučila já?
I já cítím pýchu, když se mi v The Sims čirou náhodou povede udělat ten ksicht tak, aby si to bylo jakž takž podobné. Kolikrát to ale ani sama těm Simíkům nepřeju.

Jak to můžeš číst? Nejsou tam obrázky!

Díky, Gastone...
Moc se mi nechce shánět ilustrátora, který si to nadšeně přifaří a pak rozmrzele odejde, až zjistí, co po něm chci. Jasný, tady udělej krev, nebo víš co, bude ji mít i tady, a tady bude BOOM a PFF a šup, letí dolů, ale ať to vypadá, že ta ruka nejenže letí, ale ještě ji bolí. No, a jak ona narazí na toho prince, on je vlastně slepej, tak by to tam taky mohlo být vidět. Copak mi nečteš myšlenky, že to vypadá takhle?!
Hehe, pokud budou ilustrace, radši si je improvizovaně budu dělat sama...

Jednou vynaleznu přístroj na čtení myšlenek...

...a do hlavy se mi radši nedívejte, dost dobře byste ze třídy už neodešel při smyslech.

Víš, jaký bys jí mohla dát jméno? Daenerys je boží.

Je, to jo - ale jedna tu už je a je poměrně známá. Nesnáším, když musím odmítat návrhy ostatních, když bych je přitom taky docela ráda.

Přestaň už konečně s těmi úchýlovinami, stejně to nikdo nebude číst...

*ukazuje na Fifty Shades*
Já to třeba číst budu, ještě asi pětsetkrát, než to konečně dofinišuju. Víte co, oni se čtenáři možná budou červenat, ale rozhodně ne víc než já, která se vždycky musí nad scénou pozastavit, aby ještě přemýšlela, jestli už to není moc.

Moji známí by mohli vyprávět.
No jo, občas to je prostě trochu harakiri. Což mi připomíná ještě jednu věc kromě múzy a bloku, prokrastinaci. Znáte to, když vás chytne právě jejich další sestřička? To je pak ještě horší než múza i blok... a čirou náhodou začnete psát, když před sebou máte úkol do matiky.

Vypsáno. Doufám, že nejsem jediná, kdo to takhle zažívá :D Máte větší problémy s prokrastinací, nebo psacím blokem? (Asi stejně vím, co bude za odpověď.) A když píšete, býváte empatičtí, nebo skoro vůbec? :)

5 komentářů:

  1. Já sice nepíšu, ale pobavila jsem se skvěle :D Kdy bude možné si tvé dílo přečíst? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda :D Vůbec netuším, nejsem asi ani v polovině :D

      Vymazat
  2. Jo a ten článek od CooBoo je fakt boží :D

    OdpovědětVymazat
  3. Já už nepíšu, ale pobavila jsem se, né že ne.. :D Na článek u CooBoo jsem také natrefila, opravdu skvělé! :D

    http://boook-planet.webnode.cz/

    OdpovědětVymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥