pondělí 17. dubna 2017

Recenze: Dvůr trnů a růží | Když Zvíře je víla a Kráska lovkyně

Dvůr trnů a růží (Dvůr trnů a růží, #1)
Počet stran: 440
Série: Dvůr trnů a růží, 1
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo, 2016
Originální název: A Court of Thorns and Roses
Hodnocení Goodreads: 4.30 (z 155 650 hodnocení)
Anotace:

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.
Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.


Byli jste v kině na nové Krásce a Zvířeti? Pořád jsem z toho naprosto dojatá, ten film je naprostá dokonalost. Ale o tom někdy jindy. Téma o líbezné dívce, která se i přes šeredný zevnějšek zamiluje do zvířete a všem tak dá najevo, že pravá krása je uvnitř, je poslední dobou velmi populární. Do parády si ho vzala i autorka Skleněného trůnu, Sarah J. Maas. A protože ji mám ráda a miluju tuhle pohádku, nemohla jsem odolat. Co na to říkám?


Feyřina rodina kdysi bývala bohatá. Teď ale žijí v polorozpadlé chatrči, otec nemůže chodit a starší sestry nehodlají opustit šlechtické zvyky. Jediná obživa je Feyre - loví. Jednou v lese narazí na přehnaně obrovského vlka, za jehož kůži by rozhodně vydělala pěkné jmění, a tak ho zabije. Netuší však, že patřil mezi vznešené víly. A jeho přítel, vladař Jarního dvora ve vílím světě za stěnou, chce náhradu. Feyre.
Jak jsem už zmínila, tuhle pohádku prostě žeru. Proto jsem se na Dvůr trnů a růží strašně těšila. Neustále jsem porovnávala, jak moc si vzala inspiraci a co si tam přidala vlastního. Ta kniha je dost obsáhlá už na pohled, což jen vede k úvahám, co všechno se stane. A víte co? Bude toho hodně.

„Buď vděčná za své lidské srdce, Feyre. Lituj ty, kdo necítí vůbec nic."



Maas si nastavila laťku hodně vysoko, když jsem od ní přečetla dva díly Skleněného trůnu. Proto mě její styl psaní zprvu překvapoval. Na rozdíl od zmíněné série je totiž Dvůr psán z ich-formy, takže i to se na vyjadřování odrazilo. Na samotnou Feyre jsem si musela zvykat hodně dlouho, a možná je troufalost říct, že jsem si už zvykla. Svým způsobem je zvláštní. Jsem ráda, že to není jedna z těch hrdinek, co přijdou do světa víl a - „Och, ony jsou úplně jiné, než jsem si myslela, tak jsou určitě super!" Feyre nejedná bezmyšlenkovitě, k většině případů má důvod. Ta její kuráž a nepoddajnost se mi v určitém slova smyslu líbila. Sama občas šílím, jak vypsat hrdinku, co si zvyká na něco nového, aby to prostě mrknutím oka nepřijala.
Zdejší Zvíře zastává Tamlin, vznešená víla. Fakt mi to nedalo a musela jsem ho pořád srovnávat se Zvířetem z Disneyovky, a kolikrát jsem se i smála, jak moc si byli podobní. Víte co, když absolutně netušíte, jak se ve společnosti dámy chovat, a nenápadně vám napovídají ostatní. Tahle postava je naprosto dokonalá, a dokonce mě štval až ke konci, což je tedy asi největší rekord.
Druhým mužským důležitým charakterem je Tamlinův vyslanec Lucien. Autorka do tohoto příběhu neumístila milostný trojúhelník - nebo aspoň ne hned na začátek, doufám, že to ve dvojce ještě rozjede -, ale o to to je možná horší. Od začátku, co se Lucien objevil, jsem ho totiž nedokázala přestat porovnávat s Tamem. Jeho poznámky totiž nelze přelétnout bez úsměvu. A jeho vztah s Tamlinem, kolikrát je roztomilejší pozorovat přátelské vztahy, než ty milostné...
A pak je tu další mužský, a opět je to víla - Rhysand. Když se objevil poprvé, myslela jsem, že ho budu nenávidět, ale stačilo mi dalších pár stránek a já si ho zamilovala. Takže asi spěju tam, kam se Skleněným trůnem, co se týče mých shipů pro hlavní hrdinku...

Na Maas zbožňuju především to, že každá její postava má svou minulost a důvody k tomu, proč se tak chová. Nikdo tu není ani bílý, ani černý, každý má svoje dobré i světlé stránky, a co teprve, když vypisuje záporáky, to je počteníčko... O autorčině stylu už jsem asi áchala dost, co? Jediné, co mi vadilo, tak určité "vzpomínky" - kdy si Feyre s Lucienem z něčeho utahují a Feyre pak vysvětlí, že se to stalo předevčírem. Přitom to už se tam dělo strašně věcí, takže nám to autorka mohla taky podat... to jsem nezbaštila, vzpomínat na něco, co nám nevypsala.
Přiznám se, že jsem se někdy za půlkou začala nudit. Ale fakt strašně. Rozjezd byl skvělý, konec ještě lepší, ale to mezi tím mi prostě drásalo mozek. Nic se nedělo, pořád dokola to samé, žádná akce - puff, přišel konec a já si ujasnila, s kým že mám vlastně tu čest. Sice to není tak strašný cliff-hanger, jak jsem zvyklá ze Skleněného trůnu, ale i tak nutně potřebuju druhý díl.

„Kuriózní? Vokabulář? Mordýř? Pyromancie? Má to být báseň o tom, jak mě zabiješ a spálíš mé tělo?"


Když to tedy shrnu, jako nová verze Krásky to slouží dobře. Autorka si zkrátka převzala hlavní prvky a s nimi si teda ve velkém vyhrála. Pokud hledáte nějaké neobvyklé fantasy s trochou toho temna, Dvůr trnů a růží by vás neměl minout. Říkám to rovnou, tak dobré jako Skleněný trůn to podle mě není, ale stojí to za to. Už jen kvůli těm třem výše zmíněným chlapům.

Četli jste? Kterou z víl máte nejradši? Bavil vás víc Dvůr, nebo Trůn? :)

4 komentáře:

  1. Výborná recenze :) Knihu jsem četla a hodně mile mě překvapila :) Bylo to moje první setkání s autorkou a od té doby jsem na jejich knihách závislá :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) To se ani nedivím, její knížky jsou prostě droga :D

      Vymazat
  2. Četla jsem a bavila mě moc, ale Trůn je prostě nejlepší, ikdyž si samozřejmě brousím drápky na druhý díl Dvůr mlhy a hněvu. Jo a já mám raději Luciena než Tamlina, proč to fakt nevím. Hlavní hrdina mě nějak ničím moc nepřitahuje :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, na Trůn si taky nedám dopustit... s těmi chlapy si prostě pořád nejsem jistá :D

      Vymazat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥